close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Umírat touhou... Žít láskou... Chtít tak akorát... řešit jen to co jde ovlivnit...
Neopustit, nezradit, nepodvést, nerozplakat, neublížit..
Milovat, toužit, usmívat, těšit se, radovat, snít, představovat..
Nic neříkat... ČINIT...

***

Nový ŽIVOT aneb "never come back"

11. prosince 2014 v 23:13 | D...
Tak nakonec jsem se žít naučila. Dostala jsem rozum, a jak jsem kdysy psala v jednom článku, že mě to čekání na jeho změnu přejde a já čekat přestanu a budu toho litovat, tak je to z půlky pravda. Přestala jsem čekat začátkem léta v období mých 21. narozenin.... Naučila jsem se žít a ne, opravdu toho nelituji. Jsem šťastná. Všechno je pro mě sice nové, zažívám plno nových bláznivých věcí, ale právě to, naplňuje můj život. Chci pořád zkoušet něco nového, nezastavit se. A je krásné, že mám vedle sebe někoho, kdo je na stejné, nebo aspoň mě blízké vlně ;). Sice není vždycky všechno super, hlavně co se týče práce, ale hned je to snesitelnější a méně zničující, když víte, že máte vedle sebe někoho, o koho se můžete opřít, kdo vám řekne nevzdávej to a jen nepřikyvuje hlavou, nebo neříká "můžeš si za to sama..." Je to skvělí pocit připadat si milovaně a k tomu jako plus získat plno nových přátel, které mám teď možnost poznávat díky svobodě kterou mám. Už nikdy nechci přijít o tuhle svobodu. Joo, možná příjde den, kdy se svoboda omezí v podobě dětí, ale rozhodně nechci přijít o SVŮJ život. Už nechci žít cizí život, chci žít ten svůj a s někým ho sdílet. Momentálně se mi to celkem daří a jsem moc moc šťastná...
Je tu pár věcí ke zlepšení života, v podobě zbalení si věcí a odstěhování se od rodičů, sehnání pořádné práce nebo podnikání. ale to už jsou jen maličkosti. Hlavně že už vím, jaké to je dýchat, žít svůj život a být šťastná ;)

Tímto opouštím tento blog plný pesimismu a minulosti a začínám nový plný života a radosti. Stejně tak, jako to mám se svým životem ;)

.... Lilith :-* ....
 

ou...

26. října 2013 v 21:56 | D...
No, tak jsem si sem zas po dlouhé době přišla ulevit. Síla mích nepěkných myšlenek je zase taková, že mi z toho asi brzy praskne hlava. A čeho se ty myšlenky týkají? Jak jinak než zase JEHO a nedostatku mích peněz, za to přebytku nevědomosti a bezmocnosti.
Tak čím začít. No možná JEHO závislostí na PC hrách. On teda tvrdí, že to není pravda, ale čím jiným bych to měla nazvat, když u toho sedí skoro 10hodin denně, pokud nemá na práci nic důležitějšího (cvičení ve škole nebo práci doma). Dokonce ani má nahá postava před ním už nezabírá. Když to vypnu tak je téměř agresivní. Nemá na mě náladu atd.. Můžu se snažit jak chci a dělat co chci, ale jemu je to prostě fuk. Aspoň tak to já vidím.
Poslední dobou je zase strašně odtažitý. Bez emocí.... Až mě mrzí to, jak se ke mě chová. Jako by mě měl jistou, jako bych pro něj byla rutina. No prostě něco co má doma, tudíž se o to nemusí zajímat. Jooo ale taková Sefinka, na tu má vždycky čas. Jen se objeví online, hned je to "Jé... Sefi je tady.." Kéž by měl zase takovou radost ze mě. Teď už se na mě netěší. Řekla bych spíš naopak. Zajímalo by mě. Proč mě to těšení se na něj stále nepřešlo, a proč HO pořád miluju tak moc, že krom jeho si k sobě blíž nepustím. On je asi ta moje závislost. Ale možná je načase zečít s odvikací kůrou. Jinak se bojím, že jednoho dne budu tak moc sklamaná, že skončím znova tam, kde jsem byla, když jsem tenhle blok zakládala. A to kdesy hluboko na dně, po pás v bahně. Představa, žě mě opustí je tak nesnesitelná, že už jen sama o sobě mi dělá díru do srdce jak z děla. Což teprve, kdyby se to doopravdy stalo.
Kdyby mi aspoň nějak dával najevo, že jsem pro něho důležitá, že mě taky potřebuje. Ale on je úplně studený. City najevo nedává. Spíš mě od sebe odhání :-(.
Mé pocity jsou asi takové, že prostě necítím opětování mích citů.
Možná bych se měla začít chovat stejně... Nechat ho, ať mu taky dojde, že mě nemá jistou, že nebudu dělat všechno tak jak on si píská. Že nejsem někdo, kdo pro něj udělá všechno a nebude za to nic očekávat. Mám na to přece nárok ne? Nechci být v jeho stínu. Chci sakra žít, užívat si přítomnosti druhého, nechat se taky občas rozmazlovat. A ne jen čekat na to, až si na mě udělá chvilku čas mezi hraním nebo si večer lehne vedle mě s tím, že jdeme spát protože je unavený nebo že musí za 7,5hodiny vstávat a tudíž je to málo na spánek.
Mluvit s ním o tom, je jako mluvit do zdi. Buť o tom mluvit nechce, nebo to co říkám považuje za úplnou blbost a je mu to jedno, protože on má pravdu. Nebo si z toho co říkám, něco málo vezme k srdci, pár dní dodrží na čem jsme se dohodli a po týdnu to je zas nanovo. Už tolikrát jsem slyšela. Proč s ním jsem, jak to můžu vydžet atd...
Jenže já jsem asi slepá... já pořád doufám, že to bude zase ten ON, jakého jsem poznala. Který o mě jevil zájem a mohl se pro mě rozkrájet. Byla jsem na prvním místě a hry šli stranou. Ale čím déle to takhle drží, tak tím víc přestávám věřit tomu, že se to někdy změní. Jneže já husa budu tak dlouho slepě zamilovaná až mi nakonec ublíží ON a ze mě zas nebude nic.
Nevím, fakt nevím jak toto řešit a moc mě to unavuje :-( :-( :-(

No nakonec bych to tak uzavřela, protože jsem při psaní zjistila. Že vlastně ON je to co mě nejvíc trápí a ostatní věci jsou proti tomu skoro nic.
Já věřím, že něco dokážu. Že jednou ze mě bude úspěšný člověk a nebudu jen troska. Ale přestávám věřit v NÁS :-( :'( (Ale nechci si to připustit)
ALE CO KDYŽ UŽ ON V NÁS PŘESTAL VĚŘIT?
A JÁ JEN STÁLE DOUFÁM???
??!!!!
možná snad ani nechci znát odpověď.... ne teď...

zase jsem se zasekla :-(

5. června 2013 v 22:44 | D...
Já nevím... CHci toho tolik ale nedokážu nic. Připadám si jako kdybych byla 5leté dítě ve světě dospělých. Nevím co mám dělat, jak se chovat. Nejraději bych zalezla někam do ulity a už nevylezla.
Vím, že život není jednoduchej, ale když vidím jak někomu jde všechno od ruky a mě se akorád všechno sere, mám zase chuť všechno vzdát. Vykašlat se na všechno. Snažím se, dřu, pracuju na sobě a pak se zas něco posere a já vždycky stratím naději. K tomu mě znovu pohltí prokrastinace a já se zaseknu. Přesně jako teď.
Ještě minulý týden jsem všechno viděla jinak. Byla jsem nadšená do toho co chci dělat, rozhodnutá něco začít, hnout se dál. Ale teď. Přijedu domů, zjistím jak se tu daří a jsem tam co jsem byla, protože mě se prostě nedaří. Zkoušky, podle mého jednoduché, dělám několikrát. I tu pitomou psychologii, která mě bavila a připadala mi jednoduchá budu dělat už na potřetí a už si přestávám věřit, že tu zkoušku udělám. Stejně tak je to s matikou. Odmaturovala jsem za jedna a teď nejsem schopná spočítat celkem nic.
Dala jsem výpověď v jedné práci s tím, že budu mít náhradu jinde, a zvládnu tak zaplatit nájem i telefon, ale já jsem teď úplně v háji. V jedný práci jsem skončila. Odjezd do Barcelony z jejíž příjmem sem počítala, mi zrušili a teď jsem nahraná. Příjde mi účet za telefon na 450,- pak ještě část nájmu 3600,- a já vůbec nevím, kde na to vezmu. A to ještě nepočátám cestu Praha a nazpátek a jídlo.
Udělala jsem si živnosťák, s tím že začnu podnikat v poradenství. Baví mě to, dokud mě někdo stojí za prd**lí a říká mi, co mám dělat. Ale pak se mi zas něco posere a já dostanu strach a je tady zase ten zásek a odkládání na jindy z důvodů strachu z lidí.
Ano bojím se lidí... Bojím se odmítnutí...
Moc dobře vím, že odmítnutí k tomu patří. Vím, že abych něco dokázala, tak to nesmím vzdát. Snažím se to vtlouct si to do hlavy, ale já už nemám sílu.
NEMÁM SÍLU JÍT DÁL... Jsem strašně unavená. Psychicky i fyzicky. Ale hlavně psychicky. Unavená z toho, že nejsem šťastná. Z toho že se snažím ale nic se mi nevrací. Navíc přestávám vidět věci pozitivně, a vidím jen to horší.
Pořád mi všichni říkají ať o sobě mluvím kladně, ať se nevzdávám, ať vydím hlavně to co se mi povedlo atd... Ale já to nějak nedokážu. Pořád vidím jen to co se mi nedaří a to, že je brácha pořád ve všem lepší než já. Co brácha. Všichni jsou v něčem lepší než já. Někdo se naučí po tom, co si text, který ho nebaví, jednou přečte. Já si to můžu číst milionkrát a nenaučím se, ani když mě to z části zajímá. Někdo prodá, s prominutím, i zabalený ho**o, kdežto já nejsem schopná prodat ani to co říkám. Někdo si dokáže získat přátele a lidi kolem sebe jen tím že otevře pusu nebo se usměje. Ale já? Někam příjdu a lidi si mě nevšímají, nezajímám je a většinou když už mě trochu poznají tak mě nemají rádi. v Ničem nevidnikám a nic pořádně neumím. Už se neumím smát. A víc se mračím, než se směju. Navíc mě kde co rozhodí a je to čím dál horší. Všechno se na mě pořád valí jak lavina a já už se přestávám zvládat vyhrabávat ven. Začínám se dusit.
Přirovnala bych se k motoru, kterej už nemá sílu. Sice jede, ale z posledních sil. Chybí mu turbo. Snaží se ale je to zbytečné...

Kam dál

Reklama