Sem buď blbá nebo se mi vykouřil mozek z hlavy... Sou sice prázky a všechno je zatim vpoho ale já se furt tak nějak užírám. Příjde mi, že mám v sobě velikou díru a srdce už se mi asi rozsipalo.. Nevím co dělat ani s kým si povídat aby mu to nevadilo. Svího nej kámoše odbíjím jak tenisák sem na něj protivná a to jenom protože vím že mě má prostě rád a já jeho ne.. Sem prakticky naštvaná na sebe že mu tím ubližuju ale nemůžu to ovlivnit. Štve mě to a jak. K dalšímu kámošoj se chovám jako kdyby se ze mě stal led a sem na něj taky úplně protivná... No a na toho třetího ani nevim.. Příjde mi že na něj snad ještě žárlim i když už nemám důvod.. přece už je konec a mě je t úplně jasný tu díru v sobě mám kvůli němu a přez to že sem ho u sčásti vymazala a je to už jenom můj kámoš tak sem na něj příšerně protivná když je s náma ještě někdo.. Nevim ale nějak často se spolu neschodujem v úplných kravinách.. A podbně jako s nima je to i s jinejma lidma.. Když už sem náhodou sama tak sem buť zabraná do knížky nebo maluju a nebo jen tak sedím koukám do blba a nevnímám okolí jenom bloudím ve svých nesmyslných myšlenkách a sním s otevřenýma očima o něčem co je sice splnitelný ale málo kdy se to dá a to je chápavej člověk s kterým si můžu povídat bez toho aby měl okolo nějaký keci a pochopil mě.. Takovýho znám jenom jednoho a zas je to kámoš Dave... nemá žádný keci okolo toho co mu řákám, bere mě vážně, dokáže uklidnit hodně mi pomohl a možná je to tím, že to co je teť mě bylo (možná je) jemu... Hodně mu za to děkuj a vím že jemu věřit můžu......

Souhlasím s tebou, tyhle prázdniny mi zkazili nejenom náladu, ale i část mýho krásnýho života:(