Dneska na brigádě jsem se sama sebe ptala co budu dělat příští týden, až mi skončí brygáda. A přišla jsem na to, že nemám žádnýho človíčka s kterým bych mohla jít ven. Jen tak se projít pokecat nebo si je zajezdit na kole. Já vlastně ani nevím co to je mít nějakýho dobrýho kamaráda s kterým bych mohla jít ven, kterýmu bych mohla cokoli říct a jemu by to nevadilo. Prostě aby mě měl rád takovou jaká sem, a nechtěl mě zakaždou cenu změnit. Spousta lidí kolem sebe má s kým jít ven, popovídat si jen tak s někým, dělat něco jen tak z legrace, já jim jen tiše závidím. Asi nikdy sem si domů nezvala žádnou kámošku, na nějakou tu dívčí párty ani sem s nikým nebyla jen tak na zmrzlině. Nevím ale připadá mi že spoustě lidí kolem mě prostě vadí to jaká sem, jak se chovám, co dělám.. Uznávám mám občas blbí vtípky ( no občas :D ) A sem spíš takovej holko kluk, ale i přesto sem holka. Se řekne vyber si mezi přátelstvím a láskou, jen že přátelství je pro mě víc než láska.. páč když sou problémy, líp se to říká kamarádce než klukoj. PRo mě láska není všechno. Opravdu dobrýho kámoše sem měla, než to skončilo hádkou kvůli tomu, že se do mě zamiloval.. Te´d ž to není jako dřív a nikdy nebude. Dá se říct že mám i kamarádky, ale někde v sobě vím že to prostě nejsou zrovna ty co bych jim řekla všechno. Strašně bych si přála třeba jen jednu ale takovou který bych nevadila. Která by mě nevičítala mí blbý vtipy, ani naschváli, a když by ji něco vadilo tak by mi to jednoduše řekla, nebo si ze mě taky vystřelila. Jen že děctví mi uteklo a už to nevrátím. Teď si budu těžko hledat někoho takovího.....
Pokud zůstaneš na všechno sám.....pak budeš jako nitka, která se snadno přetrhne....pokud ale budete dva....vytvoříte silný provaz, který nebude možné rozdělit.....
