Někdo mi předevčírem napsal pár vět, u kterých sem si uvědomila, že na minulost jednoduše nezapomenu, že nejde vymazat z hlavy určitý pocity a vzpomínky, ale lze je uzavřít do schránky, kterou si vytvoříme v hlavě a zamkneme ji někde hluboko. Ale ještě než to uděláme, by jsme měli všechno, co se toho týká, dořešit. Buď se smířit s tím co se stalo, nebo najít jiný řešení. Pro moji situaci jsem se rozhodla pro první řešení. Smířit se s tím. Teď stačí jen schovat tu schránku někam hodně do zadu a žít přítomností.. Užívat si každou vreřinu života. Každou vteřinu s těmi co mám ráda a co miluji.
Nad budoucností taky přemýšlím, ale jelikož budoucnost je jen slovo, který představuje to co se stane a niikdo neví co se stane, tak se to nedá řešít. Důležitý je že jsem šťastná teť. Že ve tváři nemám ten smutnej víraz jako před pár měsíci.
Jsem ráda za tenhle rok, za lidi co jsem poznala ( až na vyjímky ) za zážitky co sem zažila a ze všeho nejvíc jsem ráda že jsem poznala Toma...
