Sedí u počítače a na záda ji dopadá záře zapadajícího slunce. Když se ohlédne přezrameno, okamžit si vzpomene na jeden západ slunce z těch mnoha co už viděla... na ten jeden právě proto, že při něm nebyla sama... Leželi na louce a spolu se dívali na zářivě oranžovou kouli pomalu zacházející za stromy. Byla to hezká hodinka. Škoda jen že tak rychle utekla. Když tu tak sedí, říká si, že čas je nespravedlivej. Sice má každá minuta 60 sekund, každá hodina 60 minut atd. atd... A pořád je to ve stejných číslech, jen že to pokaždé uběhne jinak rychle.
Je 20:24 minut a zrovna jí napadlo, že se ji zítra vůbec nechce vstávat brzy jen proto, aby mohla jít k doktorce na převaz svý spáleniny. Byla totiž v pátek tak šikovná, že spálila nohu a způsobila si popáleniny 2.stupně :-). Nj ale to se zahojí, jsou věci který se nikdy nezahojej.
Je smutná a neví proč.... nebo možná ví, ale zrovna tuhle možnost si nepřipouští. Přece jeden jedinej rozhovor nemůže poslad doháje celej zbytek......... Ale může ho narušit. Někdy stačí i jedna věta kterou člověk pochopí jinak a všechno je v háji. Sice neví co bylo řečeno, ale stejně má strach. Ale z největší pravděpodobností vůbec nemá důvod.

