Já už vážně nevím... Bojím se toho co bude... bojím se toho co bylo... bojím se toho co je.... nevím co mám dělat dál... svět kolem mě se zas hroutí hluboko do propasti... Lidi kolem mě se mění... už nejsou takový jako dřív... Jen já sem porád stejná..... Ty co mě hodně dobře znají o mě říkaj jaká sem suprová holka.... ať sem pořád taková jaká sem... jen že pak se změní oni... přestanou být tím čím byli.. a já je mám pořád stejně ráda... není špatně že se mění oni... je špatně že se neměním já.... Ale jak se změnit??? vždycky sem říkala že se kvůli nikomu měnit nebudu.... teť se chci změnit pro všechny....
Bojím se že stratím i tu trochu co mám... i těch pár lidí.. přátel s velkým P... Někdo si myslí že mám víc přátel než to málo ale nemám... to málo mi stačí i když to tak nevipadá.. ale mrzí mě že se všichni postupně mení.... Kačenka z toho bláznovství taky vyroste... Víťa... Kde ten je.. kde je ten co ho znám... s úsměvem na tváři.... jak mi chce buť nařezat rovnou nebo říká Ditrdlo já tě přerazím... Co porád provokuje ( nebo já jeho? ) kterej semnou chtěl jít do pekla.. mít jeden kotel, dlouje tobogán a pořádný reprobedny a společně by sme poslouchali metal.... Co řílal že se miluje ale jinak než ostatní páry ( v překladu: nemůžem bez sebe existovat, ale zároveň by sme spolu nechtěli víc než jen bejt dobrý kamarádi ).... vím že tohle už nevrátím a ani nechci jen chci aby se zase smál když je semnou a netvářil se jako když mě nerad vidí... Na ty blbosti co sme dělali nikdy nezapomenu... ale prosím netvař se tak kysele když mě vidíš..