Když se dívám z okna, na tiše padající bílý sníh do té tmi, popadá mě zvláštní nepopsatelný pocit. Mám hroznou chuť něco udělat, ale vůbec mě nenapadá co by to mělo být. Je to takový zvláštní pocit. Vydržela bych se ven dívat věčnost. Jako by mě to poutalo... Stejně jako odpoledne, když jsem se děla u okna a dívala jsem na kosáky, vrabce a straky, jak běhají či skáčou po zahradě a hledají co by snědli. Když jsem je sledovala, chvílemi se mi do tváře vléval jakýsi úsměv... Když se tam dva kosáci začali pošťuchovat, přišli mi šťastní a tu trochu radosti přenesli i do mě...

Radost však dlouho nevydržela... zůstala jen po dobu co jsem se na ně dívala. Pak jakoby ji náhle zabil ten příšernej pocit co se mě drží jak klíště. Nejde ani pospat... jako by se všechny pocity smíchali, jen jsem ještě nepřišla na to jak se ho zbavit.Někdy stačí jen maličkost a zmizí, ale někdy ani vážný důvod nezpůsobí změnu...