
Hrozně moc je mi smutno.... Mrzí mě tolik věcí. Všechno co jsem chtěla ale nemohla zažít. Všechny věci co většina dětí měli. Přátelé v dětství, záliby, místa kam se rádi vraceli... A jediný co jsem měla já bylo nezáživný karate s uchylnym trenerem a už 7 let rybářského kroušku kde se nedalo s nikým bavit ( až na vyjímky ). Chtěla bych alespoň 2 roky nebo rok ve kterým bych mohla dohnat to co už nikdy nedoženu. Na tábor jsem nikdy nemohla... zájmový kroužky byli až v Josefově a to pro mě bylo daleko, protože bych se tam neměla jak dostávat. Ani ve vyších ročnících ZŠ se nebyla skupina lidí z mého bližšího okolí se kterým bych se mohla třeba jednou týdně sejít a jen tak si povídat, něco hrát nebo cokoli. Možná kdyby mě naši poslali do ZUŠKY, nebo do skautů, puštíků nebo čehokoli tomu podobnýmu byla bych šťastnější. Něco bych zažila, zatím co můj život je do teť jen dlouhá rovná čára bez nějakých víjmečných zážitků krom školních výletů. Teť bych chtěla alespoň chodit do pokračovacích tanečních, jen že to mi bylo nedovoleno kvůli známkám z předmětů ve kterých stejně nikdy nebudu lepší... Vždycky když vidím někoho závodně tancovat, nebo zkouknu na netu nějakej tanec jako třeba dnes paso doble, je mi do breku. Strašně moc bych chtěl tancovat i kdyby mě ty blbí záda měli bolet, zničený je nemám a to že mám jednu nohu kradší přece ničemu nevadí... Achjooo já nechci aby můj život byl pořád stejně nudnej, většinou bez usměvu... I když se ve škole a s lidmi co mám ráda směju, a chovám se praštěně, doopravdy taková nejsem. Bez nich nejsem nic než jen černá tichá myška v koutku se slzama v očích a nekonečným trápením svým nepovedeným životem.... Od doby co jsem tenhle blog založila tady není víc veselejch článků než těch smutnejch nebo pesimistickejch nebo těch ve kterých si na něco stěžuju. Vím že na tom nejsem nejhůř na světě, ale v tom světě ve kterým žiju, mezi lidma co maj mraky možností a můžou mnohem víc než já, si tak připadám..... Nesnáším svůj život ale zároveň se ho už nechci vzdát.... Moje naděje se ukrývá v doufání v to, že jednou bude všechno lepší :-(