
Jen si tak sedím a přemýšlím co psát.
Nevím však nic mě nenapadá.
V hlavě prázdo dál snad jen spát.
Úsměv odchází jako slunce co zapadá.
Chci asi moc a všechno ztrácím.
Nezůstane nic a já se zblázním.
Chuť do života mizí pod rukama,
zachvíli zůstanu na všechno sama.
Pak dojde chuť jít ještě dál ,
zůstane ticho a pohřební bál.
Květy bílé padnou na můj hrob,
vyprahlej život do kterýho by jeden kop.
Neštěkne tu po mě ani pes,
třeba vyroste po mě tu les.
Tohle bych já nedokázala :).