close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Umírat touhou... Žít láskou... Chtít tak akorát... řešit jen to co jde ovlivnit...
Neopustit, nezradit, nepodvést, nerozplakat, neublížit..
Milovat, toužit, usmívat, těšit se, radovat, snít, představovat..
Nic neříkat... ČINIT...

***

Říjen 2011

A je to zase tady...

7. října 2011 v 14:42 | D... |  Má vyplavená mysl...
Co? Že by zas psychycký ''kolabs''? pocit beznaděje a bezcennosti? Samozřejmě. Zas si připadám, že už nemůžu jít dál. Všechno se mi opět začíná hroutit. Vztah, peníze, rodina.... všechno se zas žene do úpadku. Jako bych toho už neměla málo. A to všechno jen kvůli penězům. Nenávidím je za to.... peníze buď lidem život zlepšují nebo ho likvidují.. nic mezi tím asi není. Mě ho jen a jen likvidují. Moje hlava je jeden velký balon nafoukrnutý myšlenkamy a přáním abych neskončila tak jako moji rodiče. Ve 40 a ve dluzích až po hlavu. Hádky, výčitky, lednička znějící prázdnotou. To vše je to co tak moc nechci až si tím ničím vztah. Tak moc chci aby ten můj blázen něco dělal, aby se dokázal postarat sám o sebe bez toho aby si bral peníze od rodičů hůře prarodičů. Tak moc to chci, že už se nezmíním o ničem jiném, už nevím o čem se s ním bavit. O to hůř, když se dozvím že se opět na všechno vybodl a opět nic neudělal. Jsou z toho jen hádky... no spíš já nadávám a on jen mlčí. Spolehlivě si tím likviduji náš vztah. Už je na něm vydět jak strašně moc ho to nebaví poslouchat, jak ho s tím otravuju. Nejvíc na jeho očích vidím tu výčitku, že mi nejde o nic jinýho než o peníze. Ale on nikdy nepochopí proč to dělám. Nikdy nepochopí co je to za utrpení žít v rodině bez peněz, bát se o střechu nad hlavou. Neví jaký to je nemít nic do ''huby''. Ani neví co to je pořádnej hlad. A výsledek toho všeho? On nepochopí a odejde, a já zas na všechno zůstanu sama.
Kéž by pochopil dřív než bude pozdě. Bez něj já zas nebudu nic. Rozpustím se jak pára nad hrncem a zase budu sama. Vždycky jsem byla sama... Nenávidím samotu, nenávidím ten pocit odstrčenosti, bezcenosti, pohrdání. Vlastně neznám nikoho kdo by si mě alespoň trochu vážil. Kdo by mě aspoň trochu bral takovou jaká jsem. Vždycky to všechny nakonec přestane bavit a zas jsem pro ně jen jeden kus pitomce... Jednou bych chtěla aby mnou lidi nepohrdali, aby si o mě aspoň někdy řekli pěkný slovo. Pochválili mi něco. Abych pro všechny nebyla jen nepoužitelná, neschopná a aby všechny moje nápady nebyli hned zahozeny.
Zrovna včera. Druhá skupina naší třídy nacvičovala nástup na maturiťák. Jednou jsem chtěla být užitečná a zeptala jsem se jich, jestli to nechtěj natočit aby se pak viděli a třeba něco upravili... okamžitě to zamítli a o 4 minuty později už to někdo navrhl znova a chtěli to natočit... protože to nebylo nabýdnuto mnou.
Všechno to jsou drobné šrámi na duši... ale čím víc jich je tím víc to bolí a pomaleji se to hojí. Já už jich mám na té své tolik, že už se to asi nezahojí nikdy. A stále přicházejí nové a nové. Nikdy mě nadají pokoj. Asi jsem tu smůlu zdědila po mamce :'( .... Snad jednou někdo příjde na to že chci taky žít a nebýt pořád dusená.