close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Umírat touhou... Žít láskou... Chtít tak akorát... řešit jen to co jde ovlivnit...
Neopustit, nezradit, nepodvést, nerozplakat, neublížit..
Milovat, toužit, usmívat, těšit se, radovat, snít, představovat..
Nic neříkat... ČINIT...

***

Duben 2013

Co je špatně? Co se změnilo?

20. dubna 2013 v 21:25 | D... |  Má vyplavená mysl...
Zase propadám depresi :-(
Je mi smutno, cítím se beznadějně, smutně, ztraceně a nevím jak jinak bych to ještě popsala.
Připadá mi, že jsem všechno skazila. Že se chovám jako totální slepice a všechno kazím. Nemůžu si pomoct a zastavit své jednání a slova která ze sebe vždycky chrlím, když si myslím, že se ke mě chová hnusně. Vím, že jsou dost často přehnaná a snažím se krotit, ale nikdy to nejde tak jak bych si přála. Občas se za své chování omluvím, ale často si taky říkám, proč bych se omlouvala když od něj sem neslišela jediné upřímné "promiň" i když to opravdu přehnal :-(. Myslím si, že se k NĚMU chovám čím dál hůř, ale s každou další urážkou nebo slovy které mi nemusel říkat, kterýma mě opravdu zraňuje a nikdy se za ně neomluví, je moje já, moje duše nebo srdce nebo co vlasně, víc zraňované a zašlapované někam dolů do temnoty. Tam co už jednou bylo a ON ho odtamtud vytáhl. A teď? Teď ho, možná nevědomky, vrací zpátky tam, kde ho našel. Moje chování je jen obrana proti tomu abych se neutopila ve svých pocitech, ale když pak vidím jeho reakci na mé pocity, spadnu ještě o další kilometr dolů.
Nesnáším ten pocit když vidím, že není šťastný... Ničí mě to... A ještě mnohem víc mě ničí, jak se odemě vzdaluje. Čím víc vyvolávám hádky kvůli tomu, že se mi nelíbí jeho chování ke mě, tím je odemě dál.
Často se snažím mlčet, ale mnohem častěji to nejde. Vždycky jsem řekla, co jsem na jazyku měla a co jsem cítila. Nikdy sem se neuměla přetvařovat. A vždycky jsem na to doplatila. A doplácím :'( pořád.
Čím víc se snažím své špatné nedoceněné pocity potlačovat. Tím víc se plní pohár mého melancholického já až se naplní tak, že přeteče a já prostě vybuchnu. Brečím a brečím jak malý dítě. A jak to nejspíše vidí ON? Tak že neumín nic jiného než brečet... ale co mám dělat když mu to nejde vysvětlit. Nevím jak jinak se těch špatnejch smutnejch pocitů zbavit jinak než brečet když už nemůžu mluvit.
Na začátku, když mě něco trápilo, tak jsem mu to říct mohla, ať se jednalo o cokoli. Ale teď? Teď když něco řeknu a trápí mě to natolik, že brečím, tak mě dává jasně najevo, že jsem jak malý uřvaný děcko.
Já prostě nemůžu za to, že chci problémy řešit a ne je hodit za hlavu ať se vyřeší sami. Ale přijít za NÍM s nějakým problémem, ať už se týká jeho, mě nebo nás, připadám si, že ho tím obtěžuju. Navíc, když to řešit nechce tak se prostě naštvu. ON se naštve že já jsem naštvaná a končí to tím že jsme naštvaný oba. A když se tak stane víckrát za sebou, tak se ve mě ty pocity zase nahromaděj a já zas bulím jak včera.
Vím, že jsem na něj hnusná a vím, že kvůli tomu není šťastný a já nejsem šťastná protože on není :'(. Chtěla bych vědět co se změnilo. Vždyť první rok jsem si připadala jak v nebi. Nehádali jsme se, milovali jsme se, doplňovali jsme se ale teď? Teď se každý den bojím víc a víc, že už mě nemá rád, že už mě vedle sebe tolik nechce a že odemě odejde. A až se tak stane, tak už mě z toho dna nikdo nevyhrabe.
Vím že za to může hlavně moje chování k němu, ale svou část viny na tom má taky, jen si ji nechce přiznat.
Možná by pomohlo i malé "promiň" z jeho úst když řekne něco zraňujícího. Například včera. Nic jsem mu neudělala a několikrát za večer mě poslal pryč a pořád, jakoby mě odstrkoval. Copak už mu tolik lezu na nervi?
Přála bych si aby byl tak šťastný jako první rok. Aby mi rozuměl a chtěl rozumět tak jako tenkrát. Aby chtěl být vedle mě tak moc, jak chci být já vedle něj. Dřív jsme se hádali, kdo koho miluje víc. A teď? Teď si připadám, že jsem tu hádku vyhrála a je mi z toho nevolno.
Cítím se, jako by mi někdo rval srdce z těla nebo ho drtil v dlani. Už to zas bolí víc než fizická bolest. Už jsem tak blízko ke dnu, že už se zas začínám uklidňovat fyzickou bolestí. Tím, co jsem MU slíbila, že už nikdy nedělám když jsem HO viděla brečet. Tak moc mě to vzalo za srdce když jsem ho tak viděla. A od té doby mě nic nebolelo tolik abych se k tomu znovu uchýlila. Až teď...
MRZÍ MĚ TO VŠECHNO. MRZÍ MĚ JAK MĚ SVÝM CHOVÁNÍM ZNIČUJE A MRZÍ MĚ JAK SE K NĚMU CHOVÁM JÁ. Už jsem zoufalá. Nevím co mám dělat. Jediné co vím je, že nechci aby odešel, aby mě opustil. Miluji HO. Miluji ho víc než sebe... Pořád :-( :'( :'(

To to utíká...

16. dubna 2013 v 17:54 | D... |  Má vyplavená mysl...
Tak zas jednou otevřu blog a koukám, poslední článek říjen 2012. Příjde mi to jako by to nebyl ani měsíc co jsem tu byla naposled a ono je to už půl roku. Taky docela zírám na to, jak dlouho tenhle blog vlastním. A to 7. rok. Hrozně moc to všechno utíká :-(. Přestávám mít čas na věci a lidi které mám ráda a hrozně mě to mrzí :-(.
Těšila jsem se na studentský život na vejšce a místo toho co jsem očekávala, je to samá práce a žádná zábava. Plánovala jsem jak budu chodit ven a konečně se podívám na nějakou pořádnou discotéku a ještě jsem tu nebyla ani v místní hospodě :-(. Stále žiju v nedostatku peněz a tak sem buď v práci nebo ve škole a na záliby mi nezbývá čas. Dost mě to všechno ničí. Navíc když už mám náhodou alespoň trochu času, tak zas nemám peníze na to, někam si zajít. Ani do blbé kavárny nemůžu, protože prostě nemám ani na to kafe :-(. Hrozně moc si přeju aby se to změnilo a já konečně mohla začít žít. JÁ CHCI ŽÍT A NE JEN PŘEŽÍVAT :-(. Ten kdo to nezažil si nedokáže představit jak je to zničující takhle přežíívat a vědět, že zatím život jen utíká bez toho abychom si ho aspoň trochu užili. Občas si myslím, že jsem šťastná ale nejsem. Už dlouho jsem nebyla. Možná už ani nevím co to je, být šťastná. Popravdě... Tenhle život mě nebaví, protože nežiju :-(. Jediný kdo mi připomíná, že ještě nejsem v rakvi je ON. I když mě dost často štve a připadám si s ním jak na houpačce (jednou mě štve tak, že bych ho nejraději vykopala, ale jindy si bez něho nedokážu představit jediný den). Nevím jestli je to tak správně, ale já si nedovedu představit, že by tu semnou nebyl. Myslím, že bez něho bych existovala ještě méně než teď, nebo možná vůbec. Jsem ráda že tu je...
Mám teď nový cíl, ale začínám se bát, že na něj nedosáhnu. Myslím si, že je to špatně, že takhle uvažuji, ale už jsem taková. Ale nechci taková být. Chci si jednou věřit, že něco dokážu, ale i když se snažím (si věřit), přesto mám moc pochybností.

I DON'T WANT IT. MAYBE I NEED HELP.
I WANT TO BE HAPPY!!!!!!
I WANT TO LIVE!!!