Já nevím... CHci toho tolik ale nedokážu nic. Připadám si jako kdybych byla 5leté dítě ve světě dospělých. Nevím co mám dělat, jak se chovat. Nejraději bych zalezla někam do ulity a už nevylezla.
Vím, že život není jednoduchej, ale když vidím jak někomu jde všechno od ruky a mě se akorád všechno sere, mám zase chuť všechno vzdát. Vykašlat se na všechno. Snažím se, dřu, pracuju na sobě a pak se zas něco posere a já vždycky stratím naději. K tomu mě znovu pohltí prokrastinace a já se zaseknu. Přesně jako teď.
Ještě minulý týden jsem všechno viděla jinak. Byla jsem nadšená do toho co chci dělat, rozhodnutá něco začít, hnout se dál. Ale teď. Přijedu domů, zjistím jak se tu daří a jsem tam co jsem byla, protože mě se prostě nedaří. Zkoušky, podle mého jednoduché, dělám několikrát. I tu pitomou psychologii, která mě bavila a připadala mi jednoduchá budu dělat už na potřetí a už si přestávám věřit, že tu zkoušku udělám. Stejně tak je to s matikou. Odmaturovala jsem za jedna a teď nejsem schopná spočítat celkem nic.
Dala jsem výpověď v jedné práci s tím, že budu mít náhradu jinde, a zvládnu tak zaplatit nájem i telefon, ale já jsem teď úplně v háji. V jedný práci jsem skončila. Odjezd do Barcelony z jejíž příjmem sem počítala, mi zrušili a teď jsem nahraná. Příjde mi účet za telefon na 450,- pak ještě část nájmu 3600,- a já vůbec nevím, kde na to vezmu. A to ještě nepočátám cestu Praha a nazpátek a jídlo.
Udělala jsem si živnosťák, s tím že začnu podnikat v poradenství. Baví mě to, dokud mě někdo stojí za prd**lí a říká mi, co mám dělat. Ale pak se mi zas něco posere a já dostanu strach a je tady zase ten zásek a odkládání na jindy z důvodů strachu z lidí.
Ano bojím se lidí... Bojím se odmítnutí...
Moc dobře vím, že odmítnutí k tomu patří. Vím, že abych něco dokázala, tak to nesmím vzdát. Snažím se to vtlouct si to do hlavy, ale já už nemám sílu.
NEMÁM SÍLU JÍT DÁL... Jsem strašně unavená. Psychicky i fyzicky. Ale hlavně psychicky. Unavená z toho, že nejsem šťastná. Z toho že se snažím ale nic se mi nevrací. Navíc přestávám vidět věci pozitivně, a vidím jen to horší.
Pořád mi všichni říkají ať o sobě mluvím kladně, ať se nevzdávám, ať vydím hlavně to co se mi povedlo atd... Ale já to nějak nedokážu. Pořád vidím jen to co se mi nedaří a to, že je brácha pořád ve všem lepší než já. Co brácha. Všichni jsou v něčem lepší než já. Někdo se naučí po tom, co si text, který ho nebaví, jednou přečte. Já si to můžu číst milionkrát a nenaučím se, ani když mě to z části zajímá. Někdo prodá, s prominutím, i zabalený ho**o, kdežto já nejsem schopná prodat ani to co říkám. Někdo si dokáže získat přátele a lidi kolem sebe jen tím že otevře pusu nebo se usměje. Ale já? Někam příjdu a lidi si mě nevšímají, nezajímám je a většinou když už mě trochu poznají tak mě nemají rádi. v Ničem nevidnikám a nic pořádně neumím. Už se neumím smát. A víc se mračím, než se směju. Navíc mě kde co rozhodí a je to čím dál horší. Všechno se na mě pořád valí jak lavina a já už se přestávám zvládat vyhrabávat ven. Začínám se dusit.
Přirovnala bych se k motoru, kterej už nemá sílu. Sice jede, ale z posledních sil. Chybí mu turbo. Snaží se ale je to zbytečné...