No, tak jsem si sem zas po dlouhé době přišla ulevit. Síla mích nepěkných myšlenek je zase taková, že mi z toho asi brzy praskne hlava. A čeho se ty myšlenky týkají? Jak jinak než zase JEHO a nedostatku mích peněz, za to přebytku nevědomosti a bezmocnosti.
Tak čím začít. No možná JEHO závislostí na PC hrách. On teda tvrdí, že to není pravda, ale čím jiným bych to měla nazvat, když u toho sedí skoro 10hodin denně, pokud nemá na práci nic důležitějšího (cvičení ve škole nebo práci doma). Dokonce ani má nahá postava před ním už nezabírá. Když to vypnu tak je téměř agresivní. Nemá na mě náladu atd.. Můžu se snažit jak chci a dělat co chci, ale jemu je to prostě fuk. Aspoň tak to já vidím.
Poslední dobou je zase strašně odtažitý. Bez emocí.... Až mě mrzí to, jak se ke mě chová. Jako by mě měl jistou, jako bych pro něj byla rutina. No prostě něco co má doma, tudíž se o to nemusí zajímat. Jooo ale taková Sefinka, na tu má vždycky čas. Jen se objeví online, hned je to "Jé... Sefi je tady.." Kéž by měl zase takovou radost ze mě. Teď už se na mě netěší. Řekla bych spíš naopak. Zajímalo by mě. Proč mě to těšení se na něj stále nepřešlo, a proč HO pořád miluju tak moc, že krom jeho si k sobě blíž nepustím. On je asi ta moje závislost. Ale možná je načase zečít s odvikací kůrou. Jinak se bojím, že jednoho dne budu tak moc sklamaná, že skončím znova tam, kde jsem byla, když jsem tenhle blok zakládala. A to kdesy hluboko na dně, po pás v bahně. Představa, žě mě opustí je tak nesnesitelná, že už jen sama o sobě mi dělá díru do srdce jak z děla. Což teprve, kdyby se to doopravdy stalo.
Kdyby mi aspoň nějak dával najevo, že jsem pro něho důležitá, že mě taky potřebuje. Ale on je úplně studený. City najevo nedává. Spíš mě od sebe odhání :-(.
Mé pocity jsou asi takové, že prostě necítím opětování mích citů.
Možná bych se měla začít chovat stejně... Nechat ho, ať mu taky dojde, že mě nemá jistou, že nebudu dělat všechno tak jak on si píská. Že nejsem někdo, kdo pro něj udělá všechno a nebude za to nic očekávat. Mám na to přece nárok ne? Nechci být v jeho stínu. Chci sakra žít, užívat si přítomnosti druhého, nechat se taky občas rozmazlovat. A ne jen čekat na to, až si na mě udělá chvilku čas mezi hraním nebo si večer lehne vedle mě s tím, že jdeme spát protože je unavený nebo že musí za 7,5hodiny vstávat a tudíž je to málo na spánek.
Mluvit s ním o tom, je jako mluvit do zdi. Buť o tom mluvit nechce, nebo to co říkám považuje za úplnou blbost a je mu to jedno, protože on má pravdu. Nebo si z toho co říkám, něco málo vezme k srdci, pár dní dodrží na čem jsme se dohodli a po týdnu to je zas nanovo. Už tolikrát jsem slyšela. Proč s ním jsem, jak to můžu vydžet atd...
Jenže já jsem asi slepá... já pořád doufám, že to bude zase ten ON, jakého jsem poznala. Který o mě jevil zájem a mohl se pro mě rozkrájet. Byla jsem na prvním místě a hry šli stranou. Ale čím déle to takhle drží, tak tím víc přestávám věřit tomu, že se to někdy změní. Jneže já husa budu tak dlouho slepě zamilovaná až mi nakonec ublíží ON a ze mě zas nebude nic.
Nevím, fakt nevím jak toto řešit a moc mě to unavuje :-( :-( :-(
No nakonec bych to tak uzavřela, protože jsem při psaní zjistila. Že vlastně ON je to co mě nejvíc trápí a ostatní věci jsou proti tomu skoro nic.
Já věřím, že něco dokážu. Že jednou ze mě bude úspěšný člověk a nebudu jen troska. Ale přestávám věřit v NÁS :-( :'( (Ale nechci si to připustit)
ALE CO KDYŽ UŽ ON V NÁS PŘESTAL VĚŘIT?
A JÁ JEN STÁLE DOUFÁM???
??!!!!
možná snad ani nechci znát odpověď.... ne teď...